Marv

Chtěl bych se s vámi podělit o svůj zážitek z pobytu ve tmě a následného "znovuzrození".
Budu se snažit soustředit na to nejdůležitější...
-----------
Všechno začalo asi rok nazpátek, kdy jsem Štěpáknu poprvé potkal. Spolu s Oldou přijeli do Stříbra, kam je pozvala kamarádova přítelkyně, aby vedli seminář o Automatické kresbě a Orgonitech. Už zpočátku na mě oba působili hrozně sympaticky a navíc Štěpánka byla první člověk v životě, který se na mě doslova vrhl a objal mě, aniž by mě dlouhodobě znal. To u mě vyvolalo vlnu velké důvěry, která mne dodnes neopustila. Následovalo promítání fotek a vyprávění zážitků z cest po Indii. Tenkrát jsem se rozhodl, že se chci do Indie také podívat, což se nakonec také povedlo. Po prvním dnu semináře (jež byl zakončen úprkem ze školy přes okno a plot, kde se seminář konal, protože jsme skončili o něco déle a ve škole se mezitím nastavil automaticky alarm a zamkly všechny dveře :-) ) jsme se pak večer všichni sešli u kamaráda doma na malou "seanci". Ze seance se nakonec vyklubalo několikahodinové vyprávění Štěpánčiných a Oldových všemožných i nemožných zážitků, které jsme (nebo alespoň já) hltali s nezměrnou pozorností. Jedním v vyprávění bylo i na téma TMA. "Zajímavé", říkal jsem si a uvažoval nad tím, že by nebylo od věci to "zkusit". Ovšem tenkrát jsem necítil, že bych něco takového zrovna v onu chvíli potřeboval. 

Bod zlomu nastal před odletem do Indie, kdy jsem měl ve svém životě/hlavě hrozný bordel a uvažoval jsem nad tím, jak si věci zkorigovat, jakým směrem se vydat a jak mám nastaven žebříček priorit. Nedokázal jsem se téměř na nic soustředit, meditace pro mne byly najednou neskutečně náročné, a v hlavě jsem měl neskutečný bordel, který se samozřejmě odrážel na mém okolí. Připadal jsem si "odpojený". V Indii, kde jsme se se Štěpánkou vlastně konečně více poznali, jsme o tomhle nahodili debatu a dá se říct, že můj pobyt ve tmě byl od toho okamžiku nevyhnutelný (né, že bych se mu vyhýbal). :-) Asi dva týdny před Štěpánčiným příletem jsme se dohodli na pevném termínu a celá akce mohla začít.
-----------
A jaký jsem měl důvod lézt do tmy? A je potřeba vůbec důvod? Nebo to tak stačí jen cítit? Když má člověk očekávání, může se stát, že se nesplní a člověk bude zklamán, poddá se své vlastní falešné iluzi čehosi... Tma je o tom všechny tyto iluze zbořit a tak vytvořit úplně nový prostor, prázdný od všech rušivých vjemů a zároveň naplněný skutečnou podstatou, onou prázdnotou v srdci stromu osvícení. Každý to tedy bude cítit nějak jinak, v závislosti na stupni osobního vývoje, a každý si jde do tmy pro jiné zkušenosti.

Mým "důvodem" bylo odpojení se na chvíli od okolního světa, kde jsem se začínal stávat nejistým a zmateným a znovu objevit svůj vnitřní klid a sílu, od nichž jsem se pomalinku vzdaloval. Střetnout se tváří tvář se svým egem, myšlenkami a nastolit pořádek, který následně povede opětovnému nalezení té pravé cesty, respektive ukáže mi správný směr, jelikož všichni kráčíme po cestě... někteří po více, či méně, klikaté.

Domluvení jsme byli na necelých pěti dnech (do tmy jsem lezl v neděli večer a vylézal v pátek odpoledne). Ještě před tmou mi Štěpánka ukázala prostory a doladili jsme spolu různé detaily, jako je stravování (jsem vegan) a podobně. Ještě před stmíváním jsem si vylezl v Lysicích na kopeček nad městem, kde stojí malý altánek a rozloučil se se všemi a načerpal "poslední" světlo. Zvláštně magické tam jsou stromy, které k vám promlouvají na každém kroku. Měl jsem pocit, jako by v každém stromu byla prastará duše...

Po návratu z výletu na mne čekala večere a po ní už stačilo se jen vydat vstříc do tmy. Všechny potřebné věci jsem umístil tak, abych neměl problém s jejich následným hledáním a měl je po ruce. Následoval, jak jsem si ho nazval, zhasínací rituál, kdy jsem pomalu a beze spěchu pozhasínal všechna světla, začínaje od vchodových dveří a končeje v obýváčku, který se měl stát na několik dní mým kutlochem. Prvotní pocit byl takový, jaký jsem čekal. Hlava se začala otřásat v základech a chroupala všechny možné myšlenky, které ji zrovna napadly. Po malém testu, zda-li se ve tmě dostatečně orientuji, jsem se rozhodl jít si lehnout. Ještě před spánkem za mnou přišla Štěpánka a chvilku jsme si povídali. Po jejím odchodu jsem několik minut "Ómoval", což mne uklidnilo a lépe se mi usínalo (recitování manter ve tmě a na světle pro mne bylo pocitově zcela odlišné).

Další den jsem se probudil... do TMY. Žádné šílenství mě nepopadlo, ale zato jsem měl neuvěřitelně živé vzpomínky na své sny. V takovémto prostředí, kdy vás od spánku (+ žádné zrakové vjemy) nic neruší, se vzpomínky zachovají po delší čas a jejich celistvost je také výrazně delší. Dokonce, po vzoru filmu Inception (doporučuji shlédnout), se mi podařilo snít ve snu a uvědomit si to, což byl zajímavý zážitek. Navíc jsem byl krásně odpočatý a měl pocit, že jsem se po dlouhých měsících konečně řádně vyspal. Aby taky ne, když jsem se později dozvěděl, že jsem spal cca 16 hodin. Nedlouho po probuzení mne navštívila Štěpánka s obědem (pro mě to byla snídaně). Následovala konzultace, ale vesměs nebylo co říct, jelikož jsem 90% času prospal.

A pak jsem byl sám... jen já, ego a myšlenky. Co dělat? Zpívat, cvičit, meditovat, plakat, křičet, smát se, prosit za odpuštění, vztekat se, masturbovat, hladit si vousy, šťourat se v uchu, tleskat, poslouchat zvony, nebo jen být!??! Člověka, respektive jeho ego, začnou napadat všemožné věci, jen aby se nějakým způsobem zabavilo. Jenže tady nemá žádné publikum, před kterým by se předvádělo, ani tady nemá k dispozici prostředky, kterými by se realizovalo. A v tom to je. Po čase padnou všechny iluziorní představ o světě a člověk začne spatřovat pravdu takovou, jaká skutečně je. Někdy si ego pravdu rádo utváří podle svého, ale ve tmě se tyto iluze boří rychlostí blesku. Neříkám, že ve tmě člověk určitě dojde k osvícení, ale také neříkám, že to není možné. Možné je úplně vše! Všechno, co má člověk uvnitř sebe se časem prodere na povrch, ať už se nám to líbí, či ne. A nemá cenu se bránit svým negativitám/strachům, nebo si nalhávat, že žádné nejsou, to jen bude proces očišťování dělat více nesnesitelnějším. Každý si v sobě neseme nějaké negativní, či pozitivní aspekty, ale přístup člověka k nim určuje, jak moc nás budou ovládat a nebo zda-li mi budeme mít nad nimi kontrolu. Pak je také dobré si uvědomit, kdo jsme, protože často se pod touto rouškou skrývá naše ego a tudíž se pak človek může cítit nejistý. Ego chce tohle, ale srdce/duše touží po něčem jiném. Základem je rozeznat tyto dvě veličiny a oddělit "zrno od plev". Osobně zastávám názor, že ego nelze zničit a ani by se o to člověk neměl pokoušet, protože by to byl boj s větrnými mlýny. Spíše by se měl člověk soustředit na to, aby svému egu "vysvětlil" a ukázal pravdu a lásku a přijmout jej jako svého bratra/sestru. Je naší součástí a když se říká, že by člověk měl milovat všechno a všechny, tak to samé platí o egu. A právě k podobnému účelu je TMA jako stvořená.
Pro mě byla tohle výzva, jelikož ego začalo v mém životě břebírat otěže. Ve tmě nás dva nebude nic rušit. A tak se člověk učí být sám se sebou... a nakonec být sám sebou. Neexistuje žádný návod, jak docíli smíření s egem, na to si každý musí přijít sám, to je ta zkouška, kterou člověk musí projít. Stojíte tváří tvář proti sobě samému, nazí a v tom čase se ukáže, jak moc sami sebe milujete, či nenávidíte.

Pobyt ve tmě je hodně založen na pocitové části, která se nedá moc dobře popsat ústně, nebo psanou formou, ale člověk dojde po určitém čase jakéhosi uvědomění. A ono uvědomění nemusí probíhat ve tmě, ale také po skončení pobytu. Sám osobně to teď zažívám. 22.3.2013 jsem vylezl ze tmy a dnes, tedy 30.3.2013, se u mě stále odehrávají určité změny.

Začalo to asi třetí den, kdy jsem spatřil světlo. Nepochopte mě špatně, nikdo nerozsvítil a ani jsem neměl boží vzezření, ale najednou mi před očima začalo poblikávat světlo, takový malý stroboskop, jako na diskotéce. Bylo kdesi v mé hlavě a pulzovalo v různých frekvencích. Někdy pomalu, jindy rychle, někdy jen na pravé ptraně, někdy se kruhovitě přesouvalo. Viděl jsem ho se zavřenýma i otevřenýma očima, když jsem si mnul oči i když jsem se sprchoval. Bylo prostě všude. Ale to byl jen slabý odvar toho, co mělo přijít.

Nejintenzivněji začal stroboskop blikat pátek dopoledne a doposud jsem v životě nic nezažil. Nebyl to už ani tak stroboskop, jakožto spíš takový ten hodně starý promítač, který předemnou začal vizualizovat cosi, čemu jsem nerozuměl. Ale pak jsem pochopil. Byly to výjevy mého nitra, skryté pravdy, vesmírného vědomí, které bylo dávno zapomenuto a teď se dralo na povrch. Né všechny obrazy si dokáži vysvětlit, ale třeba časem pochopím... stejně jako jsem pochopil u jiných obrazů okamžitě. Momentů, kdy jsem si v duchu řekl "Aha, tak takhle to ono je!", nebo kdy jsem s dojetím ukápl slzičku, bylo požehnaně. Štěpánka, která v tu chvíli byla se mnou ve tmě, se mě zeptala, jestli chci být sám, s čímž jsem souhlasil. Zkoušel jsem jí popsat, co vidím, ale sotva jsem se zmohl na pár slov. 

Na chvíli jsem se stal kosmonautem, který zrovna pracoval mimo kosmickou loď, následně jsem se díval na svět z pohledu malíře, který právě dokončoval své dílo, a nebo jsem poletoval na křídlech sokola... Připadalo mi, jako bych se propojil se všemi bytostmi na planetě a měl jsem chuť je všechny pozdravit, říct jim "Tady jsem, děkuji, miluji vás.". V některých chvílích jsem se naopak ocitl v naprosté "prázdnotě", stroboskop na pár sekund přestal a byla jen tma. Všechny tyto zážitky byla neskutečně nádherné, ale jeden mezi nimi vynikal a doslova mne srazil dojetím na kolena.

Hluboko z mého podvědomí se mi zjevila myšlenka z dětství, na kterou jsem už dávno zapomněl a kdyby mě o ní někdo vyprávěl, tak bych jen nechápavě kroutil hlavou, o čem to mluví. Byla to vzpomínka na chvíle, kdy jsem koukal na jeden film. Tím filmem je The Last Unicorn (1982), který vypráví příběh o jednorožci, který je posledním svého druhu a vydá se na pouť za nalezením pravdy o tom, co se stalo s ostatními jednorožci. V dětství to byl můj nejoblíbenější film...

Tato vzpomínka ve mě vyvolala nepopsatelný pocit dojetí, radosti a štěstí, přesně takový, jaký jsem měl jako malý kluk při jeho sledování. Pro někoho to je jenom film, ale pro mě to v onu chvíli bylo to UVĚDOMĚNÍ, které jsem hledal, které jsem potřeboval a které mě nasměrovalo zpět na správnou cestu. 

JDI ZA SVÝM SRDCEM!

Tak jednoduché a přitom si to umíme tak stížit. 
Před tím, než jsem začal spát tyto řádky, jsem se na Posledního jednorožce podíval a krásně si pobrečel. :-) 

Nevím, jak dlouho tenhle můj zážitek trval, ale poté mě čekal návrat ze tmy na světlo, fáze znovuzrození. A můžu říci, že je to velmi pmalý proces. Štěpánka mi poradila, abych na to šel pomalu a já si v duchu říkal "Proč?" v domnění, že jen otevřu dveře a vylezu ven. První malinkaté nastavření dveří a první světlo mě koplo přes čumák tak, že jsem musel zase zavřít. Nakonec celý proces trval asi hodinu až hodinu a půl, kdy jsem se pomalinku přibližoval blíže ke dveřím a více na otevíral (někdy jsem se vrátil zpátky do obýváčku, ve kterém byla stále tma, dávalo to zvláštní pocit bezpečí)... až jsem nakonec vylezl ven. Jako do nového světa. Překvapilo mě, že toho světla vlastně moc není a že je v podstatě zamračeno. I to počasí, stejně jako ego, se jen naparovalo. Chvíli jsem jen tak stál pod otevřeným nebem a nasával energii, která proudila. Po pár sekundách na mě ze dveří vykoukla Štěpánka v úsměvem od ucha k uchu a cvakla si mě na foťák (fotka je i tady na facebooku). Všechno pro mě bylo hrozně zvláštní a pár hodin mi trvalo, než jsem si zase navykl na okolní svět (měl jsem problémy se i najíst). Chvilku po vylezení ze tmy jsme se Štěpánkou šli na onen kopeček s altánkem, kde jsem se před pěti dny loučil se světem. Seděli jsme, povídali jsi, prociťovali bytí a pak vyrazili ke studánce pro vodu. Po cestě jsme narazili na jeden ohromný strom, který na mě zvláštně působil (Oldřich říkal, že ten tam na mě čekal odjakživa :-) ). Pozdravil jsem ho "Ahój, strome." a najednou jako by nějaká síla říkala, ať k němu přiložím ucho. A tak jsem k němu přiložil ucho, zavřel oči a poslouchal. 

Ach ty stromy... Dělají to, co mají a dělají to jak nejlépe dokáží, jdou za svým osudem a vytváří tím svojí majestátnost. Tu jsme jim ovšem dali mi, oni netouží po slávě či bohatství, oni zkrátka jsou, rostou, jdou po cestě až k nebesům. Proč to také neděláme my, lidé? Ten strom, ta duše mi řekl: 

JDI ZA SVÝM SRDCEM!

Byl bych hloupý, kdybych neposlouchal.

Marv ♥