Káťa

Sedm dní a sedm nocí... potmě

V tyto dny to jsou právě čtyři měsíce, kdy jsem vstoupila do tmy. Poprvé ve svém životě – a jak doufám, ne naposled. Několikadenní pobyt v ústraní ve tmě rozhodně patří k tomu druhu prožitků, zkušeností, metod poznání sebe sama, či jak si to kdo nazve, které stojí za to ve svém životě opakovat. Protože ať jste v jakémkoliv stadiu osobního rozvoje nebo v jakékoliv životní situaci, vždy vám to něco dá.

Ale hezky popořádku.

Do tmy jsem vstupovala s jasným záměrem, na kterém jsem se současně snažila neulpívat. „Bez očekávání a bez úsilí“, zní jedno ze základních hesel cesty k poznání sebe sama a cesty meditace. Záměr zněl zbystřit si vědomí, poznat, „kdo jsem“ a také rozvinout telepatické schopnosti coby způsobu komunikace se svým partnerem, taktéž duchovně orientovaným člověkem.

No, jak bych to... zkrátka ani jedno se nestalo.

Ani jsem nesplynula s okolním prostorem, ani jsem se nerozplizla v čase, ani jsem neviděla stroboskop a o telepatii nemluvě.

Vlastně první dva dny se nedělo vůbec, ale vůbec nic. I když, něco přece: Velmi jasně jsem vnímala, jak mé ego celý ten pobyt bere jako náramně zábavnou hru: „Tak fajn, umíš si potmě uvařit čaj, osprchovat se, učesat si vlasy, zacvičit si a taky se vyčůrat, aniž by sis zmáčela kalhoty. Tak co ještě? Co ještě chceš vyzkoušet?“ Nechala jsem ho - když ho to bavilo...

Na konci druhého dne jsem dostala od Štěpánky, průvodkyně na cestě tmou, nástroje k aktivní – duchovní – práci. A pak to začalo: spojila jsem se s Pramatkou Zemí a Praotcem Slunce a dostala od nich spoustu cenných poznání, uvědomění a rad. Navštívila jsem své srdce. Nejcennější ale bylo setkání s vnitřními aspekty sebe sama, vnitřním dítětem, ženou a mužem. A tam jsem léčila, sebe, svůj rod, ženy a muže v něm. Po dobu několika dní jsem střídavě plakala a smála se, zpívala a zase plakala, intuitivně říkala silové věty z rodinných konstelací a dokončovala, co mi má duše našeptávala, že má být dokončeno.

A pak jsem se začala těšit ven, do života. Poslední den ve tmě byl pro mě utrpením; tak moc jsem už chtěla ven, do přírody, za svým partnerem! Tak moc jsem chtěla všechny ty změny, ke kterým ve tmě, uvnitř mé duše došlo, žít! Počítala jsem hodiny, ne, půlhodiny – díky zvonu z nedaleké věže to bylo velmi jednoduché.

A pak přišel den D, respektive ráno R. Setkání s životem ve světle byl nádherný. Očistná procházka k lesní studánce, slzy dojetí z krásy stromů a především ze všech barev, kterých byl svět najednou plný! Jestli kvůli ničemu jinému, tak už kvůli tomuto stojí za to si na několik dní „zhasnout“! Stejně nádherné, dojemné a barevné bylo i setkání s partnerem.

Co mi dal pobyt ve tmě nejvíc? Chvíle věnované pouze sama sobě. Poznání, že se tmy nebojím (v té době jsem často prožívala noční můry, křičela ze spaní a vůbec se s tmou příliš nekamarádila). Poznání, že zvládnu něco, co v očích mých blízkých bylo „na mě příliš“ – měli o mě strach. Potvrzení, že nemáme nic očekávat. Setkání s dobrými lidmi - Štěpánkou a jejím mužem Oldou. Poznání, že jedním krokem cesta zdaleka nekončí.

A především poznání, že udělat změny uvnitř je moc hezké. Ale aby se staly realitou, je potřeba je zhmotnit soustavnou každodenní prací na sobě samé. Samy se tam neobtisknou.