ilona n.

O mém týdením pobytu ve tmě:

Proč je lepší oči nehmouřit, ale mít je zavřené...

Protože jednoduše, když je jen přivřete, tak se Vám do nich stejně dostane příliš mnoho světla, než aby jste zahlédli "světlo" samotné. Když je kolem něho mnoho zbytečného světla, to důležité z něj zanikne a Vy se ztratíte ve "tmě" vlastního nitra. Zní to možná složitě a trochu bláznivě, ale kdo to zažil, dá mi zapravdu.

Já hledání svého "světla" zažila minulý týden u Štěpánky v Lysicích a na konci svého "výletu" jsem byla natolik, příjemně rozčarovaná, že mi nezbylo, než jen kroutit hlavou, smát se a ze smíchu přirozeně přejít v pláč, který ale nebyl bolestným, jak to tak s pláčem občas bývá...

Tušila jsem, že to, co mě na "výletě do tmy" čeká, nebude jednoduché, v mnoha momentech nikterak příjemné a že často budu muset trpělivě přečkat "boj" sama se sebou. Ale cíl, ačkoliv nejasný, jelikož je dobré nic neočekávat, jen být zvědavý, je v jádru, cílem dobrým, protože jsem si ho vytyčila s čístým a láskyplným úmyslem. A to jestli si cestou namelu frňák nebo si koupím cukrovou vatu a povezou mě kočárem, je jedno.

Říkám tomu: "dopisy duše". Jsou to malé lístečky, které nám každým okamžikem posílá duše prostřednictvým našeho těla a kde nám galantně a s vešekrou láskou sděluje, že něco není v pořádku. Dává Vám je na stoleček a čeká na vyřízení. Když se dlouho nic neděje, napíše Vám upomínku a opět se postaví do fronty, mezi ostatní - tvz."důležitější" věci. Takto se to párkrát opakuje a když Vám vyprší lhůta, dá Vás prostě nemilosrdně k soudu a tam už je situace vážnější. Vaše vlastní duše Vás obžaluje a zbytek systému nad Vámi vynese ortel: "Rakovina! Potrat! Akné! Nadřízený je idiot! Deprese!". Étécé!

Enyky benyky...

Ale člověk má šanci. A jak prostou. Stačí zavřít oční víčka a otevřít okna vesmíru dokořán. Protože jediný vesmír, který je opravdu důležitý, a který je dobré dobývat, je ten v nás. Dá se v něm létat, klást mu otázky, naslouchat odpovědím, vidět vše co potřebujete, slyšet ticho i mohutný zvuk Vašeho vlastního systému, spatřit ostatní "bytosti", které s Vámi žijí a pokud nemáte zrovna "ideální" vztah, udělat si z nich opět přátelé. A oni se nechají, i když jsou z Vás třeba i hodně rozčarovaní, tak si je lze usmířit, protože oni Vás milují a nechtějí s Vámi bojovat. Nejsou nepřátelští, jen mají zranění, které jim buď způsobil někdo z Vašeho okolí nebo i Vy sám. Ale jen Vy sám jim můžete bebíčka pofoukat, pohladit je, políbit. Když se o ně takhle budete starat, tak jsou z Vás přátelé na celý život...

Já měla tu čest sejít se s několika přáteli, se kterými jsem se dlouho neviděla. Na stole jsem měla hodně nevyřízené, "milostné" korespondence se svou duší a, vzpomeňte si, když Vám někdo neodpoví na milostný dopis..., jak to člověka raní a ještě dlouho bolí...
Takže jsem celý týden ztrávila v pracovním úboru. Stala jsem se malířem i zrahradníkem duše a srdce. Taky jsem si hodně hrála a točila se na řetízkovém kolotoči, urovnávala spory mezi jednotlivými účastníky procesu, oblékala je do nových šatů, načechrávala jim peřinky a rozvěcela světýlka, vypouštěla motýlky a hladila naftové hady. Některá setkání byla překvapením milým a některá spíš na to, abych strčila hlavu do toaletní mísy, ale i ta v konečném výsledku skončila usmířením, přijetím a slovem "děkuji". Hodně se omlouvalo, prosilo za odpuštění, odpouštělo se a odpouštělo si se, příjímalo se a děkovalo. Se. 
Ale to není konec. Je to začátek našeho přátelství. Občas budu muset upéct štrůdl, koupím lahvinku červenýho a zajdu zase na návštěvu. Nezávisle na tom, zda budu zrovna venku nebo ve tmě.

A můj velký dík patří mému tatínkovi, který mi připomněl svítit si na cestu tmou vlatním světlem, jehož je i on teplem. Mé mamince, která mě s láskou a humorem drží ve svém objetí - "navždy". Mému muži, který mě drží za ruku a s nekonečnou láskou mě pomohl vyjít z temnoty, jelikož ucítil a spatřil moje světýlko. Světýlko, které máme nadělené všichni. A velký dík patří i mě samotné...
Děkuji Ti...rádo se stalo...
...a všem a všemu... 
... i dobrému i zlému...
Štěpánko...velkou pusu, netřeba nic říkat...však víš: "vnoru zdrar!"...

A na konec bych ráda uvedla, že pokud zdárně dojdete až k poslednímu dni, čeká Vás ještě taková třešíňka na dortě a tím je průnik do světla venku. Když se Vám třeba něco při tom prvním porodu pokazilo, vytáhli Vás nepěkně, dloubli Vás třeba do oka nebo měl pan lékař špatnou náladu, moc silně Vás plácnul přes prdelku...je mnoho záhadností..., můžete si tenhle "druhý porod" zařídit po svém a pěkně si ho užít. Já se držela dveřních futer a hledala pevný bod na zemi, jelikož se mi celý svět točil. Pak jsem se vyděsila dřevěné sochy u branky, o které jsem se domnívala, že je to "pejskař", který si přivstal a nechtěla jsem potkat lidskou energii, odpotácela jsem se někam na pravo a málem jsem ulehla do bohaté kudrnky ve Štěpánčině bylinkovém záhonku. Cestou k zahradní oboře jsem se rozplakala štěstím, protože zavanul vítr a když jsem se zastavila, abych si utřela slzy, neskonale mě rozesmál křečovitě vyhlížející pán s kartáčem pod nosem a "vodovou" ve vlasech, který tvrdil, že chce "Evropu pro děti" nebo nějaký takový ten otřepaný nesmysl...Vyrazila jsem raději mezi zvířátka a stromy a ti mě přijaly jako svou součást. Ptačí paní na plotě vrtěla prdelí a něco skřehotala, když k ní přiletěl ptačí pán, tak se mu postavila na hlavu a pak zase seskočila a zase se zavrtěla. Pak přiletěl jinej ptačí pán, ten první se lekl a odlétl opodál a ten druhý to za něj vyřídil, protože "ta" zase vrtěla prdelí...Kočka honila veverku a já se točila po větru, zavírala oči, abych lépe definovala zvuky a měla na malý moment pocit, že jsem taky zvířátko nebo strom nebo co to vlastně jsem...
Takže přátelé...budiž světlo! Nebo tma? Budiž světlo ve tmě! 
Protože když je tma ve světle, je něco špatně...
Zhasínám. 
Jdu si hrát...