martina kašp.
Setkání ve tmě
Píšu tuto reflexi již půl roku po zážitku s tmou, která je více než tma, na kterou jsme zvyklí. Je to doslova tma tmoucí a není z ní úniku:-) (tedy, pokud se člověk svobodně nerozhodne sám bytí ve tmě ukončit). Setkání, která zde člověk zažije, ať už sám se sebou, či s jinými dušemi, zanechají hlubokou a nesmazatelnou stopu, právě proto, že jsou tak pravdivá. Navíc se v duši vytvoří další prostor, komnata tmy, kam se člověk může v případě potřeby znovu a znovu nořit. Ano, zpětně mohu říci, že jsem tu tmu „zvnitřnila“, tedy že se „tma“ ke mně mnohokrát sama vrátila, aniž jsem ji sama plánovitě vyvolávala.
Pocit ve tmě bych připodobnila hlubokému ponoru, úlevě a uvolnění, ztišení, pokojnému bytí, ale i setkání se svými stíny, bolestí v srdci, je to i sestup do hrobu, v němž člověk sám sebe obnovuje, aby se na svět vrátil jako „znovuzrozený“. Takto se i mně vyplavil nejprve strach, ale je-li člověk připraven a věří, překoná i tento strach ze tmy. V první fázi se na mě tma doslova nalepila a měla jsem pocit, že to nikdy ty čtyři dny nemohu vydržet, že mě tma doslova zadusí. Pak jsem začala hlouběji dýchat a z dechu vyšly tóny a později i písně, které jsme měla zasuté z dřívějších časů. A s písněmi se začala rozeznívat témata, která jsem ani netušila, že v sobě ještě, či vůbec uchovávám! Postupně přicházely i stavy euforie, když se rozsvítila lampička třetího oka. To se tak stane asi většině lidí ve tmě, že přijde tento zážitek. Člověk najednou jakoby si sám svítil na cestu a netřeba „vnějších světel“ v životě, která bývají mnohdy matoucí.
Když jsem byla ve tmě, byla jsem zhruba v půlce těhotenství. Velmi jsem si přála připravit se na porod takový, aby byl zcela dle mých snů, abych se nebála jít cestou důvěry, skočit do toho prázdného prostoru... mnoho blízkých, či mně důležitých lidí mě zrazovala, ať v těhotenství nezkouším nic nového, že mají o mně strach, ale nakonec mně vedla intuice a zpětně mohu říci, že zcela potřebně do tmy. Nakonec bych si přála zde být i těsně před porodem a možná i porodit:-)). Proběhlo zde setkání s duší mé holčičky, což jsem v té době netušila, že to bude holčička... a také léčení skrze mou „ztracenou“ placentu při setkání s Pramáti. Očišťoval se můj vlastní zážitek porodu, abych mohla porodit svobodně a podle toho, jak já to cítím, nikoli podle rad přítomných „odborníků“. A skutečně, když nadešel čas, podařilo se mi porodit nádherně a tak, jak jsem si přála! Ale to už by bylo jiné vyprávění...
Co bylo náročné ve tmě, byla separace s druhým dítětem – tříletým synem, který si poslední den mého pobytu ve tmě zlomil levou ruku. Bylo těžké tuto záležitost zpracovat...s odstupem mohu říci, že se to zřejmě týkalo našeho oddělování, které se zážitkem ve tmě projevilo velmi silně. Jak jsem se soustředila celistvě na nové dítě a na sebe, ačkoli jsem se spojila několikrát i se synem, stejně bylo asi cítit, že jsem se energeticky odklonila. Nakonec i to ale považuji za potřebné a v nějaké podobě by to časem stejně přišlo.
Velkou podporou a vedením ve tmě mi byla Štěpánka a její návštěvy, jinak by vše trvalo o něco déle. Její péče byla celostní a já k ní pojala důvěru.
Jinak ve tmě se mi vrátily smysly – ztracené už dlouho a dlouho. První vjem například s jídlem, myslela jsem, že mi nebude chutnat, když na něj neuvidím. Tak jsem se ještě naposledy – před zhasnutím – najedla a tak trochu s jídlem rozloučila, ale ono to bylo naopak! Když jsem na jídlo neviděla, chutnalo mi mnohokrát více než normálně. Uvědomila jsem si, co ta moje mysl vytváří za soudy o jídle, že to není dost opečené, nebo to má divný tvar, či barvu...a pak to má člověku chutnat! Další údiv přišel, když jsem si na sebe oblékla tričko z moiry, které mám léta. Najednou, jééé, to je krásný pocit! Tričko mě tak příjemně masírovalo po těle. Musela jsem to cítit i dřív, ale neuvědomovat si to, a to celé roky... To je přeci podivné, je to jako být slepý na světle. Ano, to mi došlo, že jsme vlastně oslepeni v normálním životě, že žijeme dost nevyrovnaným způsobem, vyrovnaně by bylo půl světla, půl tmy, což odpovídá i pravé a levé hemisféře, mužské a ženské části v nás. Sice spíme a noříme se do sebe a duše k nám promlouvá skrze sny, ale nejsme v té tmě vědomí.
Při výstupu ze tmy jsem cítila, jak je sluneční světlo ostré a vlastně i agresivní, oproti světlu měsíčnímu, které je jenom odrazem tohoto světla. Jako světla aut na dálnici, která „rozřezávají tmu“ oproti bledým světlům ryb hluboko na dně oceánů, které pronikají tmu svými „lucerničkami“. Návštěva tmy je jako ponořit se až na dno takového oceánu, svítit si na cestu svou slabou lucernou a
čekat, co člověk potká, co se z té tmy vynoří, zda další světýlko a naděje, nebo temný stín žraloka, kterého člověk do té doby v sobě netušil. Bez předchozího setkání s meditací a prací na sobě by pro mě bylo setkání s tmou těžší, ale asi o to dobrodružnější:-). Každopádně to byla výprava k ženskosti, prodírání se „od očí k uším“, rozeznívání smyslovosti a smyslnosti, tušení za svitu Měsíce...