Pepa

Poprvé jsem se dozvěděl o této proceduře někdy v létě roku 2013, když jsem sledoval záznam pořadu pana Duška Duše K. Hostem pořadu byl tehdy speleolog, jehož jméno si už bohužel nevybavím. (Roman Mlejnek, pozn.Štěpánky,  ):)  

pořad naleznete zde:   https://www.youtube.com/watch?v=DtWmVrBgWJY

Tam jsem vůbec prvně slyšel pojem terapie tmou. Celé povídání mě natolik uchvátilo, že jsem téměř ihned po skončení pořadu zaútočil na internetový vyhledávač a začal shromažďovat informace. Bylo to v době, kdy už jsem se zhruba půl roku aktivněji zajímal o videa, přednášky a jiné kanály s duchovní tematikou. Nikdy před tím mě to moc nezajímalo nebo jsem k tomu cestu ani nehledal.

Vyhledávač mi jako první nabídl dokument ČT – Pološero a ihned po zhlédnutí bylo jasno: chci jít do tmy. Nepřevládal nějaký vyloženě konkrétní důvod. Chtěl jsem tam jít jako když si někdo prostě řekne, že chce vidět například Himaláje. Začal jsem hledat další informace: kde se tato procedura provádí a taky kolik stojí, abych věděl, jakou částku mám našetřit. Navíc jsem do toho nechtěl vlítnout jen tak bez přípravy. Tušil jsem totiž, že to nebude jednoduché, a proto jsem si vyhradil čas na důkladnou duševní přípravu. Od září roku 2013 jsem trošku pozměnil svůj životní styl a začal čerpat ještě více informací z oblasti duševna, psychologie a sebeřízení. Přečetl jsem knihy Čtyři dohody (D. M. Ruiz), Pátou dohodu (D. M. Ruiz), Moc přítomného okamžiku (E. Tolle) a několik dalších s podobnou tematikou.

V prosinci téhož roku jsem si řekl, že je čas si zamluvit prostor, protože o tuto metodu sebepoznání je docela velký zájem a když se objednám, stejně na mě přijde řada až někdy na jaře. Vyhovovalo mi, že mi zbyl ještě nějaký čas na přípravu, kterou jsem si stanovil na období minimálně šesti měsíců.

Na terapii tmou U Štědřicha jsem narazil „náhodou“, když jsem si znovu procházel terapeutická místa. Lysice kousek od Brna mě ihned oslovily a já jsem začal tušit, že by to mohlo být to pravé. Jelikož pracuji a bydlím v Brně, budu to mít kousek. Zajímavá byla i cena, a tak jsem ihned napsal majitelce Štěpánce a ta mi obratem poslala volné termíny. Nabídla dokonce i dřívější, než jsem sám čekal, a to v únoru roku 2014.

V pondělí 3. února jsem stál na nádraží Královo Pole a vyrážel autobusem s pár věcmi směr Lysice. Co všechno si s sebou vzít jsem našel na webových stránkách terapie tmou. V deset jsem dojel na místo. Štěpánka mě poslala na procházku do místní zámecké obory, abych se prošel po místech, kam po výlezu jistě znovu zavítám. Po návratu jsme probrali nějaké formality a zběžně jsem jí podal pár informací o sobě. Domluvili jsme se na deseti dnech pobytu s tím, že se naskýtá možnost si ho o jeden den prodloužit. Poté jsme se odebrali do prostoru mé terapie. Ještě za světla mě seznámila se zařízením a potom odešla s tím, že jakmile budu připraven, mohu rovnou zhasnout a terapie začíná. První jídlo mně přinesla už do tmy.

První dny ve tmě uběhly velice rychle, protože jsem téměř pořád spal. Předem jsem věděl, že budu dospávat spánkový deficit. V hlavě mě zvláštně slabě pobolívalo. Vysvětloval jsem si to tak, že si zřejmě mozek přepojuje svá centra a posiluje ta, která budou nyní citlivější vlivem absence zraku. Štěpánka přišla vždy jednou nebo dvakrát denně. Buď přinesla jídlo a zároveň si přišla popovídat, nebo se stavila pouze s jídlem a na povídání došlo až později.

Se zařízením prostoru nebyl problém. Původně jsem si myslel, že si nebudu dělat čaj a podobné věci související s manipulací kuchyňským vybavením. Postupem času mě ovšem tyto malé výzvy začaly lákat a bavilo mě na nich testovat zostřené smysly.

Pátý den přišla krize, kdy jsem čelil hodně špatným myšlenkám a objevily se první tendence vylézt ven. To samé nastalo i osmý den. Musel jsem se s nimi poprat nebo lépe řečeno nechat je odeznít. Ve tmě se nedá před ničím utéct, nějak se zaměstnat nebo rozptýlit. Pokud se něco objeví, je třeba to vyřešit a nechat odejít.

Velmi mě tam bavily sny, které jsou hodně živé a člověk si je většinou dobře pamatuje, Se Štěpánkou jsme si o nich také často povídali a jak sama říkala, jejich poselství by mně mohlo ukázat, na co se zaměřit a o čem dál přemýšlet. Mimo to jsem se dozvěděl také spoustu zajímavých věcí například o čakrách, částech osobnosti a jiných dalších

věcech. Dávala mi cenné rady a já jsem rád, že za mnou jednou denně zašla, protože bez ní bych možná některé situace nezvládal tak dobře. Párkrát mě tam s ní navštívila i její krásná kočička Matýlie. To mi vždycky zvedlo náladu. Jednou tam dokonce tajně zůstala a já ji ve tmě chytal, abych ji mohl pustit ven.

Jídlo bylo dobré a veganská strava mi chutnala. Vlivem zostřených smyslů jsem více vnímal chutě a vůně. Každá konzumace potravy byla takový malý obřad, protože jsem nikam nespěchal a měl jsem na vše času, kolik jsem potřeboval. Jedl jsem ovšem podstatně méně než na světle, zhruba o třetinu. Vlivem tohoto režimu jsem zhubnul o cca 4 kila. Jediné, co mně ve větší míře vadilo, byl kostelní zvon. Tento zvuk se bohužel nedal nijak odstínit (pokud bych nepoužil ucpávky do uší, které mně ovšem vadily). Vždycky, když zvonil, zacpal jsem si uši, abych neslyšel počet úderů a neměl tak pojem o čase.

Můj celkový pocit z pobytu ve tmě je jednoznačně kladný. Jak se dalo očekávat, zažil jsem tam jak krásné, tak těžké chvíle. Těžko říci, zda by vše proběhlo snadněji, kdybych před tím zkoušel meditovat či trénoval jiná duchovní cvičení, ke kterým jsem se zatím nedostal. Je možné, že by to potom bylo o něco snadnější, ale podle mě to nebylo nutné. Dokázal jsem si, že to jde i bez toho. Podařilo se mi dočistit spoustu osobních problémů, a to jak ve vztahu k sobě samému, tak i k ostatním lidem, se kterými mám nějaké vazby. Zda tam člověk přijde na nějaké zásadní myšlenky či velká životní rozhodnutí, kterým směrem se dát, nevím. U mě se jednalo spíš o to uvědomit si to základní. Poznal jsem tam sám sebe? Myslím, že ano, poznal, i když odpověď je komplikovanější a nechám si ji pro sebe. Je to dle mě individuální záležitost každého, kdo tmou prochází.

Výlez na světlo byl pak naprosto neuvěřitelný a hodně silný zážitek. Nikdy by mě nenapadlo, že vidět po deseti dnech světlo může být zprvu těžké, posléze tak nádherné. Na ten okamžik jen tak nezapomenu. Stál jsem na kopci, město v mlze pode mnou a zleva se vynořoval krásný světelný kotouč. Já to s údivem pozoroval a bylo mně krásně. Nic mě netrápilo, byl tam jen jeden krásný pocit bytí. Tento zážitek jsem zakončil asi hodinovou procházkou po lese poslouchaje zpívající ptactvo a jiné zvuky lesa. Štěpánka mi poté dala snídani. Já jsem se s ní podělil o své zážitky z výlezu, prošmejdil jsem její obchůdek, nakoupil nějaké dárky pro své bližní a v deset hodin dopoledne vyrazil směr Brno. I když je to již více než měsíc, co jsem tmu opustil, a můj život běží zase ve stejných kolejích, cítím, že se něco změnilo. Určitě to posílilo moji duševní odolnost a spoustu věcí vnímám jinak než dříve. Děkuji tímto Štěpánce za poskytnutí prostoru. Jestli bych se do tmy opět vrátil? Jednoznačně ano a jistě to někdy v budoucnu udělám. Není se tam čeho bát…

tato výpověď je k nalezení na webu Martina Pally doplněná "zpovědí Pepy" - rozhovorem na téma pobytu ve tmě. celé znění zde:

https://martinpalla.cz/?page_id=304